To tu ale přece nikdo nerozporuje.
A zda tě něco zajímá či nezajímá je vzhledem k realitě věcí zcela indiferentní.
Věci buď jsou, nebo nejsou - a rozum je do jisté míry schopen je hodnotit - jaký k nim však zaujmeš postoj, je tvojí věcí. Realita věcí se tím nijak nemění - jestli jim věříš či nikoli.
..."A to i po té, kdy je z kontextu jasné, že nehovoří k sobě, ale k zemi, ze které vyvořil člověka a vdechl mu svého ducha"...
Že by byl Bůh tak pošetilý, že by mluvil k primitivní půdě, která nemá žádné vědomí osobnosti, ani inteligenci? Která je jenom směsicí minerálů a bakterií? Která by mu nemohla rozumět?
Já rozumím, že judaismus má svoji tradici výkladů a pochopení Božího slova. A vzhledem k tomu, že neuznávají učení Ježíše o nebeském Otci, Synu (Slovu, "trpícím služebníkovi" - Iz 53; ) a o Duchu svatém, mají své vlastní vysvětlení....
Iz 55,10) Tak jako déšť či sníh padá z nebe a nevrací se tam zpět, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou — dává zrno tomu, kdo rozsévá, a chléb tomu, kdo jí — tak bude mé slovo, které vyjde z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná to, co si přeji, a zdárně dokáže to, k čemu ho pošlu.
(1 J 4,9) Boží láska k nám se ukázala v tomto: Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom žili skrze něho. Láska tkví v tomto: ne, že my jsme milovali Boha, ale to on miloval nás a on poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.
Milovaní, jestliže nás Bůh takto miloval, i my se musíme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo nespatřil. Jestliže se navzájem milujeme, zůstává v nás Bůh, jeho láska je v nás dovršena. Podle tohoto poznáváme, že v něm zůstáváme a on v nás: dal nám ze svého Ducha. A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal svého Syna jako Spasitele světa.
|
